Tajemství rychlosti s Alecem Briggsem

Rovnováha mezi "dostatečně rychlým" a "příliš rychlým" je velmi důležitá. Je to zvláštní druh dopaminu, pocit, který často pronásleduji. Ale nezáleží na tom, jestli je to zatáčka nebo rovinka, jestli jedete 30 nebo 120 km/h, vždycky můžete najít ten pocit: ""chlape, právě teď jedu rychle!"

Pokud jde o rychlost, musíte na kole cítit strach. Pokud to ignorujete, berete to jako samozřejmost a to se vám vymstí. Dokonalým receptem je bát se limitu a respektovat ho, ale nebát se ho posunout na nejzazší milimetr.

Není to riziko. Je to promyšlené myšlení, které vám umožňuje jít dál, a neriskovat vše. Vždycky je tam ten malý prvek "můžu to tlačit tak daleko?". To je na tom to krásné, že si nikdy nejste jisti, zda jsou výpočty zcela správné.

Dokážu se naklonit do zatáčky, cítit, jak pláště začínají sklouzávat... „ach, to je limit“, a znovu se přizpůsobím. Skoro se mi to líbí – nenutí mě to ustoupit, chce se mi tam zůstat. Musíte do něj šťourat a šťourat a šťourat, a jakmile překročí limit, chytíte ho.

Cyklistiku vnímám jako šachovou hru. Není to jen o tom být nejrychlejší na čáře. Je to koktejl závodního umění, efektivity, síly a výkonu s jemností a technickými schopnostmi. Všechny tyto věci dohromady dosahují optimální rychlosti.