Jízda po North Coast 500

Nechtěli jsme začít příliš tvrdě, proto jsme plánovali absolvovat co nejkratší vzdálenost a minimální množství stoupání, abychom se jen zahřáli. Náš hostel na první noc neumožňoval příchod dříve než v 17 hodin, takže jsme tam měli celý den. V praxi to bylo obtížnější, než jsem si myslel: tři kamarádi, jezdící na kole, plní vzrušení a svěží nohy!

Skotská řídce osídlená geografie znamenala, že naše každodenní jezdecké vzdálenosti byly do značné míry diktovány tím, kde bychom mohli tu noc zůstat. I když to mohlo být pro některé z nás nepohodlné, ve skutečnosti to pomohlo naplánovat naše dny s vědomím, že se musíme zastavit v určitých bodech.

Když jsme dorazili do hostelu, sesedli jsme z kola, rozepnuli jsme brašny a vběhli dovnitř, abychom se vyhnuli dešti, který na obzoru právě hrozil. Posadili jsme se k večeři, vzpomínali na prožitý den, ale stejně jsme sdíleli naše vzrušení pro následující dny.

Druhý den výpravy North Coast 500 s sebou přinesl jistou úzkost: slavné stoupání Bealach na Ba na poloostrově Applecross. Je to třetí nejvyšší průsmyk Skotska a protože začíná ve výšce 600 metrů nad mořem, má největší stoupání ze všech silnic ve Velké Británii. Je to vrchařská bestie a každý, kdo ji absolvoval, vám to potvrdí. Když jsme stoupali na Bealach na Ba, dechberoucí výhledy a okolní hory nám vyrazily dech (ne, nebyla to jen krutá stoupání, přísahám!).

Naneštěstí pro nás zbytek dne s sebou přinesl protivítr, ale silnice, které nás vedly k našemu dalšímu přístavu, Gairloch, vichřice přece jen utlumily. Jakmile jsme tam dorazili, rezervovali jsme si hotel přímo na pláži. Místní restaurace znamenala, že jsme se po zbytek dne nemuseli stěhovat!

Brzy ráno budík zmírnila modrá obloha a výhledy na oceán. Rychle jsme shromáždili své věci a připravili jsme se na odjezd pod chladnými, ale jasnými paprsky žhavícího slunce. Vzdálenost a převýšení byly podobné jako ve druhém dni, ale museli jsme zvládnout jedno obrovské stoupání. Po pouhých 10 km jízdy jsme vstoupili do Poolewe, kde nám kavárna Bridge Cafe nabídla lákavé menu, kterému jsme prostě nemohli odolat.

Po naplnění našich žaludků jsme uspokojili hlad našich zraků nádhernými výhledy na mnoho klikatých silnic před námi. Tam, kam jsme dohlédli, se lesklo pobřeží, zasněžené hory a stužky asfaltu. Když už jsme ani nedoufali, že by Skotsko mohlo být lepší, denní náročné stoupání bylo odměněno ještě panoramatickými výhledy.

Co stoupá nahoru, musí sjet dolů a rozsáhlé sjezdy byly opravdovou lahůdkou. Zamířili jsme do Ullapoolu, kde jsme natankovali kvalitní jídlo a poseděli během krátkého krupobití. Toto přístavní město si nemůžete nechat ujít, pokud se rozhodnete jet po North Coast 500!

Naše ubytování na dnešní noc bylo rezervováno v Lochinveru asi 50 km od místa, kde jsme se nacházeli. Trasa byla opět výhled za výhledem a trvala mnohem déle, než bylo potřeba, protože jsme prostě museli pořídit mnoho fotografií a proto jsme museli stavět na každém rohu!

Čtvrtý den našeho dobrodružství přinesl ránu: 215 km a 3500 m stoupání. Věděli jsme, že musíme den maximálně využít, a tak jsme přestali mluvit a začali šlapat. Spolu se zvukem tepů našich vlastních srdcí byl den téměř při každém stoupání přerušován krupobitím a sněhem!

Zhruba v polovině cesty jsme se poněkud rozmočení doslova zhroutili z Kakaové hory do Durness, abychom se zahřáli. Zastavit, když jste mokří a prochladlí, není vždy dobrý nápad, ale v tento den to bylo potřeba. Abyste si mohli udělat představu o tom, jak jsme byli zvlhlí – musel jsem použít při pokusu o udržení nohou v teple dva malé plastové pytlíky.

Jako obvykle, výhledy stály za to a bezpečně jsme se dostali do Thurso do našeho ubytování připraveného s teplými sprchami a pohodlnou postelí na noc.

Ve srovnání se čtvrtým dnem byla tato trasa procházkou v parku. Naším prvním zastavením byl John O’Groats, legendární cílová čára jízdy z Lands End. Samozřejmě jsme nemohli odolat zastavení k pořízení skupinové fotografie u slavné cedule, než jsme si odpočinuli u dlouhého oběda v nedaleké restauraci.

Jedním rychlým šlápnutím do pedálů se protivítr, s nímž jsme bojovali na cestě tam, změnil na ulehčující vítr v zádech, když jsme zamířili na jih. Den nemohl být příliš snadný, proto se matka příroda postarala o trochu více sněhu a krupobití, aby nás udržovala v tempu!

Jen 120 km stálo mezi námi a naším cílem v Inverness, abychom dokončili smyčku North Coast 500. S časem na naší straně jsme si zajeli do hradu Dunrobin pro nějaké sendviče a rychle se porozhlédli po hradu a zahradách. Pokud si chcete po cestě prohlédnout pamětihodnosti, určitě navštivte hrad Dunrobin, protože za to stojí.

Závěrečný 50 km dlouhý úsek zahrnoval klikatění předměstskými ulicemi Inverness na cestě zpět tam, kde to všechno začalo. Jak skončila naše cesta, měli jsme smíšené pocity úspěchu a pohody.

Mnoho z nás se před cestou nesetkalo a ti z nás, kteří jsme byli přátelé, se už dlouho neviděli kvůli lockdownu a dlouhé zimě. Taková cesta nám umožnila sdílet zážitky na silnici, posouvat hranice, překonávat překážky a být společně zranitelní. Ze známých se stali přátelé a ze stávajících přátelství se stala celoživotní pouta.

Když jsme se rozešli a chichotali se nad mnoha okamžiky, které jsme prožili, prostě jsme nemohli nepomyslet na to, až to dokážeme znovu.